|
Pokaždé
když otevíráme vrátka své
zahrady, dveře svého domku,
skoro pokaždé, když vcházíme
do bytu, tak na dlažbě už
necvakají její psí tlapky. Už
neškube koberec ani potahy.Na
zahradě koutkem oka vidíte
mihnutí … ne, ne , ne … byl
to jen zrakový klam. Boty už
kvůli ní nemusí nikdo dávat
do botníku, už jim neukouše
špičky ani opatky a nerozkouše
tkaničky.
Je tu po ní prázdno
!
Na
umírání není nikdo
připraven.
Chybí
nám, jsme bez ní a dusíte
se… ne, ani nad žalem, jako
spíš nad bezmocí, bezmocí nad
nevratností osudu a honí se
Vám ty chmurné myšlenky:
"Ach osude, proč
jsi tak nemilosrdně
nespravedlivý !!!
Proč
měříš stejně těm, co
milujeme, i těm co nenávidíme. S těžko
pochopitelnou neúprosností nám
bereš naše partnery lidské i
psí. |
